Heinkel HE 5
Typová řada vodních průzkumných letounů Heinkel HE byla spjata hlavně se vznikajícím švédským námořním letectvem. V roce 1926 se ale objevila další strana, když o podobné letouny projevilo tajně zájem obnovující se německé námořnictvo. Ernst Heinkel na požadavek cvičného a průzkumného letadla zareagoval úpravou osvědčené konstrukce, svého typu HE 2, vyráběného v licenci ve Švédsku a jehož původ sahal až k prvoválečným strojům Hansa-Brandenburg W.29. Nový letoun tedy byl opět vzpěrovým dolnoplošníkem smíšené konstrukce, se dřevěným, plátnem potaženým křídlem, až na malé plochy kolem trupu, které byly pokryty překližkou. Kostra trupu letadla a ocasní plochy byly svařeny z ocelových trubek potažených plátnem. Podvozek představovaly dva dřevěné plováky uchycené na trubkový rám.
U dvoumístné průzkumné varianty se předpokládalo použití dvou nebo tří kulometů, jednoho pevného a jednoho ovládaného střelcem. Školní varianta měla být trojmístná. Z praktických důvodů prvním postaveným prototypem byl právě formálně civilní trojmístný stroj, který dostal evidenční číslo D-937 a který se stal prototypem HE 5a. Jako motor byl použit anglický dvanáctiválcový, vodou chlazený Napier Lion IX o výkonu 335 kW s dvoulistou dřevěnou vrtulí. Vzápětí vznikl i druhý prototyp, který se lišil motorem Gnome-Rhone Jupiter VI o výkonu 313 kW (licenční Bristol Jupiter) a mírně zvětšenými vodorovnými ocasními plochami. Tento stroj dostal označení HE 5b.
Po testech byly oba stroje přihlášeny na závody německých vodních letadel, které probíhaly v červenci 1926 ve Warnemünde. Tato soutěž se ukázala být pro Ernsta Heinkela velmi povzbuzující, protože prototypu HE 5a se podařilo získat celkové prvenství a první místo v rychlostních závodech, kde druhé místo získal HE 5b. Testy odolnosti proti vodě sice nedopadly nejlépe, přesto ale na sebe zakázky nenechaly čekat.
Na základě druhého prototypu, HE 5b, byla dohodnuta licenční výroba ve švédské společnosti Svenska Aero, o které bude řeč později. Tyto stroje se lišily motory a také použitím duralových plováků místo dřevěných.
Testy a provoz v SSSR
Další zakázka přišla ze Sovětského Svazu, kde již dosluhovaly dosavadní létající čluny Grigorovič i Savoie S.16. Sovětští vojenští zástupci dohodli zakoupení jednoho prototypu a případnou licenční výrobu, pokud testy dopadnou dobře. Tento prototyp dostal označení HE 5c a používal vodou chlazený dvanáctiválec BMW VI 5,5. 17 října 1927 byly dokončeny testy prototypu ve Warnemünde a stroj byl rozebrán, zabalen a poslán parníkem do Oděsy a odtud do Sevastopolu. 20. října již byl HE 5c schválen komisí vojenského letectva Černého moře s tím, že bude nutno nejprve napravit škody vzniklé během transportu.
Opravy a montáž rozloženého prototypu zkomplikovalo, že společně s ním nebyla dodána dokumentace a nákresy. K letovým testům byl stroj konečně připraven až v březnu 1928, kdy byla dokumentace doručena přes obchodní zastupitelství v Berlíně a He 5c mohl poprvé vzlétnout.
Tento první prototyp, továrního čísla 272, byl trojmístný a neměl žádné úchytné body pro výzbroj. Podle letových testů (pilotem byl mimochodem R. L. Bartini, pozdější letecký konstruktér) měl letoun podstatně horší vlastnosti, než udával výrobce, ale pilotům se jeho chování líbilo. Na ovládání reagovalo včas a přiměřeně, zároveň bylo dokonce možné na chvíli pustit řízení. Špatně ale bylo hodnoceno chování Heinkelu během vzletu a přistání. Zkoušky prvního HE 5c ukončilo poškození motoru. 5 dubna NTK vyhodnotilo výsledky zkoušek, podle kterých mělo letadlo dobré letové vlastnosti, ale velmi bylo zkritizováno chování na vodní hladině kvůli špatnému vyvážení - stroj měl "těžký zadek″. Proto byl doporučen pouze provoz na řekách a nebylo doporučeno podvěšovat bomby.
Mezitím už byl v Německu dokončen druhý prototyp, No. 289. Ten původně, až na určitá vyztužení plováků, odpovídal tomu prvnímu, ale byl podstatně přestavěn potom, co 23. listopadu 1927 navštívil Warnemünde zástupce UVVS Charlamov. Ten prohlédl rozestavěný stroj a rozhodl, že má být dokončen jako dvoumístný a že má být doplněn i o vojenské vybavení. To se mělo skládat z kulometů (jeden pevný Vickers 1924 a jeden pohyblivý Lewis 1924 v zadním prostoru, zatím ale nebyly umístěny), radiostanice, fotoaparátu a pumových závěsů. Ty byly umístěny pod trup do míst zrušené kabiny a nosnost byla stanovena na 160 kg. Vše samozřejmě bylo nutno přes Berlín odeslat ke schválení.
V kabině pozorovatele měl být pumový zaměřovač Hertz, fotoaparát "Potte" a radiostanice, která používala anténu vypouštěnou skrze trubici pod trupem. Elektřinu mělo zajišťovat dynamo na rameni na pravé straně trupu. Sedmého prosince už byly připraveny výkresy nového uspořádání. 24. března byl i tento prototyp naložen na loď a odcestoval do Sevastopolu. Až do 17. května skončila přejímka, která konstatovala zplesnivění některých částí.
26. listopadu 1928 byl druhý prototyp otestován na vodě a tentokrát už shledán uspokojivým. Vzápětí tak proběhl i první let. Už 1. prosince 1928 byly oba HE 5c ve stavu 65. oao černomořského letectva v zálivu Nachimova. Tam Heinkely sloužily bez větších problémů několik let. Přesto ale už ze SSSR žádné objednávky na další stroje nepřišly. 9. srpna 1929 byl stroj č. 289 s trupovým číslem "2" zničen při přistání, když s ním pilot přejel až na břeh. V této době už letectvo očekávalo modernější stroje, proto byl č. 272 předán do námořní letecké školy v Ejsku, kde je uváděn ještě v roce 1933.
Typová řada vodních průzkumných letounů Heinkel HE byla spjata hlavně se vznikajícím švédským námořním letectvem. V roce 1926 se ale objevila další strana, když o podobné letouny projevilo tajně zájem obnovující se německé námořnictvo. Ernst Heinkel na požadavek cvičného a průzkumného letadla zareagoval úpravou osvědčené konstrukce, svého typu HE 2, vyráběného v licenci ve Švédsku a jehož původ sahal až k prvoválečným strojům Hansa-Brandenburg W.29. Nový letoun tedy byl opět vzpěrovým dolnoplošníkem smíšené konstrukce, se dřevěným, plátnem potaženým křídlem, až na malé plochy kolem trupu, které byly pokryty překližkou. Kostra trupu letadla a ocasní plochy byly svařeny z ocelových trubek potažených plátnem. Podvozek představovaly dva dřevěné plováky uchycené na trubkový rám.
U dvoumístné průzkumné varianty se předpokládalo použití dvou nebo tří kulometů, jednoho pevného a jednoho ovládaného střelcem. Školní varianta měla být trojmístná. Z praktických důvodů prvním postaveným prototypem byl právě formálně civilní trojmístný stroj, který dostal evidenční číslo D-937 a který se stal prototypem HE 5a. Jako motor byl použit anglický dvanáctiválcový, vodou chlazený Napier Lion IX o výkonu 335 kW s dvoulistou dřevěnou vrtulí. Vzápětí vznikl i druhý prototyp, který se lišil motorem Gnome-Rhone Jupiter VI o výkonu 313 kW (licenční Bristol Jupiter) a mírně zvětšenými vodorovnými ocasními plochami. Tento stroj dostal označení HE 5b.
Po testech byly oba stroje přihlášeny na závody německých vodních letadel, které probíhaly v červenci 1926 ve Warnemünde. Tato soutěž se ukázala být pro Ernsta Heinkela velmi povzbuzující, protože prototypu HE 5a se podařilo získat celkové prvenství a první místo v rychlostních závodech, kde druhé místo získal HE 5b. Testy odolnosti proti vodě sice nedopadly nejlépe, přesto ale na sebe zakázky nenechaly čekat.
Na základě druhého prototypu, HE 5b, byla dohodnuta licenční výroba ve švédské společnosti Svenska Aero, o které bude řeč později. Tyto stroje se lišily motory a také použitím duralových plováků místo dřevěných.
Testy a provoz v SSSR
Další zakázka přišla ze Sovětského Svazu, kde již dosluhovaly dosavadní létající čluny Grigorovič i Savoie S.16. Sovětští vojenští zástupci dohodli zakoupení jednoho prototypu a případnou licenční výrobu, pokud testy dopadnou dobře. Tento prototyp dostal označení HE 5c a používal vodou chlazený dvanáctiválec BMW VI 5,5. 17 října 1927 byly dokončeny testy prototypu ve Warnemünde a stroj byl rozebrán, zabalen a poslán parníkem do Oděsy a odtud do Sevastopolu. 20. října již byl HE 5c schválen komisí vojenského letectva Černého moře s tím, že bude nutno nejprve napravit škody vzniklé během transportu.
Opravy a montáž rozloženého prototypu zkomplikovalo, že společně s ním nebyla dodána dokumentace a nákresy. K letovým testům byl stroj konečně připraven až v březnu 1928, kdy byla dokumentace doručena přes obchodní zastupitelství v Berlíně a He 5c mohl poprvé vzlétnout.
Tento první prototyp, továrního čísla 272, byl trojmístný a neměl žádné úchytné body pro výzbroj. Podle letových testů (pilotem byl mimochodem R. L. Bartini, pozdější letecký konstruktér) měl letoun podstatně horší vlastnosti, než udával výrobce, ale pilotům se jeho chování líbilo. Na ovládání reagovalo včas a přiměřeně, zároveň bylo dokonce možné na chvíli pustit řízení. Špatně ale bylo hodnoceno chování Heinkelu během vzletu a přistání. Zkoušky prvního HE 5c ukončilo poškození motoru. 5 dubna NTK vyhodnotilo výsledky zkoušek, podle kterých mělo letadlo dobré letové vlastnosti, ale velmi bylo zkritizováno chování na vodní hladině kvůli špatnému vyvážení - stroj měl "těžký zadek″. Proto byl doporučen pouze provoz na řekách a nebylo doporučeno podvěšovat bomby.
Mezitím už byl v Německu dokončen druhý prototyp, No. 289. Ten původně, až na určitá vyztužení plováků, odpovídal tomu prvnímu, ale byl podstatně přestavěn potom, co 23. listopadu 1927 navštívil Warnemünde zástupce UVVS Charlamov. Ten prohlédl rozestavěný stroj a rozhodl, že má být dokončen jako dvoumístný a že má být doplněn i o vojenské vybavení. To se mělo skládat z kulometů (jeden pevný Vickers 1924 a jeden pohyblivý Lewis 1924 v zadním prostoru, zatím ale nebyly umístěny), radiostanice, fotoaparátu a pumových závěsů. Ty byly umístěny pod trup do míst zrušené kabiny a nosnost byla stanovena na 160 kg. Vše samozřejmě bylo nutno přes Berlín odeslat ke schválení.
V kabině pozorovatele měl být pumový zaměřovač Hertz, fotoaparát "Potte" a radiostanice, která používala anténu vypouštěnou skrze trubici pod trupem. Elektřinu mělo zajišťovat dynamo na rameni na pravé straně trupu. Sedmého prosince už byly připraveny výkresy nového uspořádání. 24. března byl i tento prototyp naložen na loď a odcestoval do Sevastopolu. Až do 17. května skončila přejímka, která konstatovala zplesnivění některých částí.
26. listopadu 1928 byl druhý prototyp otestován na vodě a tentokrát už shledán uspokojivým. Vzápětí tak proběhl i první let. Už 1. prosince 1928 byly oba HE 5c ve stavu 65. oao černomořského letectva v zálivu Nachimova. Tam Heinkely sloužily bez větších problémů několik let. Přesto ale už ze SSSR žádné objednávky na další stroje nepřišly. 9. srpna 1929 byl stroj č. 289 s trupovým číslem "2" zničen při přistání, když s ním pilot přejel až na břeh. V této době už letectvo očekávalo modernější stroje, proto byl č. 272 předán do námořní letecké školy v Ejsku, kde je uváděn ještě v roce 1933.